Saint-Denis: ukázka evropské budoucnosti?

26.05.2012 12:54

 

   V září minulého roku jsem v rámci pobytu v Paříži navštívil i Saint-Denis. Příliš jsem toho o této čtvrti, jež je dnes součástí francouzské metropole, nevěděl; snad jen, že se zde nachází slavná gotická bazilika a že se díky konfliktům s přistěhovalci těší nepříliš dobré pověsti. Realita ovšem byla horší, než jsem myslel.

 

   Asi jsem byl trochu naivní, když jsem očekával, že poté, co vystoupím z metra na lince 13 ve stanici St Denis-Basilique, ocitnu se na prostranství obklopeném zelení, jemuž bude dominovat starobylá bazilika. Skutečnost byla o poznání drsnější; člověk totiž vyleze v úzké ulici, jež je svírána neobyčejně nevzhlednými betonovými hranatými domy, které svým odporem k symetrii a šedí vyvolávají spíše pocity úzkosti. Příjemně nepůsobí ani závěje odpadků, jimiž se prodírají zástupy černochů, muslimů a Asiatů. Bílých Francouzů – snad mi čtenář taková označení odpustí – potkáte velmi málo. Navzdory nevraživým pohledům „domorodců“ jsem se vydal tímto betonovým sídlištěm k místu, kde má bazilika stát. Dalo mi skutečně hodně námahy, abych se dokázal vyrovnat s tím, co jsem viděl. Tohle že je jedno z nejvýznamnějších míst v zemi? Místo posledního odpočinku francouzských králů? Člověk, jemuž alespoň něco málo říká tradice a úcta k ní, musí pocítit zklamání; i když to není to pravé slovo – snad spíše lítost a stesk po něčem, co moderní věk odvál kamsi daleko. Kde je ta sláva francouzské historie, jež by měla být cítit všude kolem? Místo ní je cítit leda nelibá vůně nepořádku a cizáctví.

 

   Po několika minutách jsem došel ke svému cíli – bazilice sv. Diviše. Na chvilku jsem přece jen pocítil radost a vlastně i hrdost. Stál jsem před skvělým výtvorem našich předků, stavbou, kterou chtěli navěky vzdávat hold svému Pánu. I dnes, kdy je utopena v ohyzdné zástavbě multikulturního sídliště, vyzařuje naději, že všechno ještě není ztraceno. Pozoroval jsem, jak kolem baziliky lhostejně procházejí černoši a muslimové, aniž by jí věnovali byť jeden jediný pohled. Ano, takový vztah mají k naší kultuře a civilizaci, ke křesťanství, k tradici. Žijí zde a jsou tu cizinci, nepřejímajíce naše hodnoty a vzorce chování. Avšak zdravé jádro naší Evropy je čím dál slabší; je oslabováno těmi, komu je víra předků, tradice a úcta k hodnotám vlastní tisícileté civilizace cizí. Ti svými skutky přispívají k tomu, že většina se pomalu přizpůsobuje menšině. Menšině, již každý, kdo do Saint-Denis zavítá, spatří. Musel jsem se usmát, když jsem se otočil a pohlédl na radnici, na níž vlály vlajky Francie a Evropské unie; a pod nimi heslo Velké francouzské revoluce Liberté, egalité, fraternité (volnost, rovnost, bratrství). Právě francouzská revoluce, kterou mnozí nepřestávají oslavovat jakožto začátek moderní svobodné Evropy, přispěla výraznou měrou k marasmu, v němž se nyní evropské národy nacházejí. Revoluční heslo, které je do radnice vytesáno, přejala i EU a právě ona ukazuje, kam nás tyto hodnoty, jež jsou samy o sobě bohulibé, dovedly, když byly nejrůznějšími levicovými elementy odtrženy od víry a tradice. Musíme zabránit tomu, aby se volnost zvrhla v chaos a anarchii, rovnost v rovnostářství a bratrství v multikulturalismus a kosmopolitismus. Ať se každý čtenář sám zamyslí, kdo usiluje o takovou nadvládu nepřirozeného.

 

   Bazilika byla postavena na místě údajné smrti pařížského biskupa Diviše, pozdějšího národního patrona, který byl pro svou víru kolem roku 250 po Kr. popraven Římany. Už před vybudováním gotické baziliky sem proudily davy věřících. Mimo jiné se zde nechal korunovat i zakladatel dynastie Karlovců, král Pipin III. Krátký (714-768). Ve 12. století započala stavba nové baziliky, která je považována za vůbec první stavbu gotiky. Stala se královskou nekropolí; bylo zde pohřbeno 42 králů, 32 královen, 63 princů a princezen a 10 dalších velikánů Francie. Běsnění Velké francouzské revoluce se však nevyhnulo ani tomuto místu; hrobky byly vypleněny a ostatky zničeny. V době restaurace bylo to, co zbylo, uloženo do společného hrobu. Posledním francouzským králem, který je zde uložen, je Ludvík XVIII. (1755-1824). Ve 20. století se městu, které se stalo součástí Paříže, přezdívalo la ville rouge (rudé město), neboť zde měli značný vliv socialisté a komunisté. Podobně jako i další místa ve Francii propukly zde v roce 2005 rozsáhlé nepokoje vyvolané přistěhovalci. V mnohém se tehdejší bouře podobaly těm letošním z Anglie. Wikipedia uvádí, že šlo o rozsáhlou sérii „zpočátku neorganizovaných násilných akcí ve Francii během října a listopadu 2005. Jednalo se o řadu projevů vandalismu a žhářství a o násilné střety s policií a jinými bezpečnostními složkami především na předměstích velkých francouzských měst. Nepokoje vypukly ve čtvrtek 27. října po náhodné smrti dvou nezletilých mladíků. Nejprve se omezily na místo, odkud oba pocházeli, tj. pařížské předměstí Clichy-sous-Bois v departementu Seine-Saint-Denis severovýchodně od Paříže. Během následujících dnů se nepokoje rozšířily nejprve na okolí Paříže, především do departementů Seine-et-Marne a Val-d'Oise, později i do dalších francouzských měst jako Lille, Rouen, Rennes, Dijon, Toulouse a Marseille. 8. listopadu musel být vyhlášen na některých územích výjimečný stav, který byl postupně prodloužen až na tři týdny. Pouliční násilnosti trvaly tři týdny až do 17. listopadu a byly největšími od studentských nepokojů v květnu 1968.“ Má snad takto vypadat budoucnost Evropy?

 

   Po prohlídce baziliky jsem se ještě odhodlal projít přilehlými ulicemi; moji pozornost totiž upoutal hlučný trh, který se hemžil lidmi. Zajímalo mě, zda se nějak bude lišit od vietnamských tržnic, které znám z Čech. Rozdíl nebyl až tak velký, nicméně naši Vietnamci jsou přece jen příjemnější, a dosud se mi u nás nestalo, abych cítil obavy, zda tržnici opustím ve stejném stavu, v jakém jsem do ní zavítal. Pohledy mnohých – ať už muslimů či černochů (nikoho jiného jsem téměř nepotkal) – vypovídaly o lecčems. Radost z toho, že si zkoumavě prohlížím nejen stánky a zboží, jež prodávají, ale i je samotné z nich tedy rozhodně nevyzařovala. Míjel jsem desítky podobných stánků, naslouchaje francouzštině, která tentokrát mému uchu příliš nelahodila, a vdechuje rozmanité vůně, jež se mísily se zápachem všudypřítomných odpadků. Zdálo se mi, že jsem se ocitl kdesi v Orientu. Že je člověk takřka na posvátném místě velké Francie, téměř zapomene. Ostatně podobný pocit jsem neměl jen v Saint-Denis. Nebýt jazyka a staveb, které mi neustále připomínaly slavnou minulost francouzského národa, pomyslel bych si, že snad ani nejsem v Paříži.

 

   Saint-Denis jsem opouštěl s hořkou pachutí na jazyku. První gotická stavba světa – od roku 1966 povýšená na katedrálu – obklopená z jedné strany masami betonu; skvostné dílo, které „novým Francouzům“ nestojí za jediný pohled. Kdo se přesto do katedrály vydá, musí projít čtvrtí, která je ukázkou toho, kam vede dnešní multikulturalismus, kam směřuje dnešní postmoderní západní společnost. A znovu se ptám: spatřil jsem snad v Saint-Denis naši vlastní budoucnost?

 

Ladislav Zemánek