Kam kráčíš Česká republiko?

08.10.2014 22:52

Česká republika – krásná země v srdci Evropy, opěvovaná básníky a spisovateli, země našich velkých předků. Zdá se však v poslední době, že srdce je jaksi churavé, že umírá… Na první pohled se možná zdá, že je vše jako dřív, ale pozornému oku diváka jistě neunikne, že mnoho věcí se přece jen změnilo. Nutno konstatovat, že vesměs k horšímu. Člověk konzumní, žijící pod vlivem moderních médií, řešící neustálé aféry a aférky, jehož život a pohled na minulost a současnost se řídí prismatem totalita/demokracie, si sotva povšimne, ale ti ostatní, jejichž řady se pomalu ale jistě rozrůstají, se začínají ptát – kam se to vlastně řítíme?


Žijeme ve zvláštní době. Zatímco generace před námi žily v přítomnosti pro budoucnost, my žijeme v přítomné nicotě. Generace před námi žily v souladu s přírodou. My už to ani nepředstíráme. Jdeme s vervou proti všemu, co je přirozené – jíme otrávené jídlo, pijeme otrávenou vodu, dýcháme otrávený vzduch, žijeme mimo naše biorytmy nebo spíš v rozporu s nimi i v rozporu s přírodou. Posmíváme se starým tradicím, pohrdáme našimi předky jako nejhoršími primitivy a dmeme se pýchou nad tím, že jsme vrcholem evoluce. Z vrcholu však bývá strmý pád a ten nás čeká, pokud se neprobudíme.


Když jedete autem po naší zemi mimo hlavní dálniční tahy, naskytne se Vám neutěšený pohled. Míjíte města a městečka, na jejichž okrajích straší často polorozpadlé budovy s vytlučenými okny, postavené mnohdy již za Rakouska-Uherska nebo za první republiky. Ano, jsou to budovy bývalých továren, které zaměstnávaly lidi z těchto měst i širšího okolí. Tyto továrny přežily monarchii, první a druhou sv. válku, komunisty, ale osudnými se jim stalo až období „demokracie“. Kde jsou naše světoznámé sklárny, porcelánky, strojírny, zbrojovky? Kde jsou textilky, hutě, mlékárny, potravinářské závody atd.? Běžte se podívat do Národního technického muzea, co znamenala značka made in Czechoslovakia, vypadá to tam jako obří hrobka československého průmyslu.


Venkov na tom není lépe než města. Venkov je mrtvý. Polorozpadlé zemědělské budovy patřící dřívějším zemědělským družstvům, ve kterých byly zaměstnány stovky lidí z přilehlých vsí. Už není nic. Mladí utekli za prací do měst. Místo zahrad s ovocnými stromy a zeleninou jsou tu chemické trávníky a tuje.  Venkov vždy zajišťoval přežití národa, ale už tomu tak není. Zmizely staré odrůdy stromů, rostlin a zvířat, místo nich zde máme zákrsy, hybridy a GMO.  Rostliny špatně plodí, potřebují kvanta chemických hnojiv, ani člověk už tu není nezbytný. Zmizely louky a pastviny, už je nepotřebujeme, zničili jsme chovy dobytka, protože si maso dovezeme.


Vlastně si všechno dovezeme. Ano, to byla filozofie 90. let. Nemusíme nic dělat, protože to za nás udělají otroci jinde a my budeme kupovat jejich levnou produkci. A ocitli jsme se v začarovaném kruhu. Za co si to koupíme, když nic nebudeme dělat? Část lidí živí stát, ale kdo bude živit stát, když nikdo nic nebude dělat? A tak jsme došli k mylnosti této koncepce, a jelikož jsme vše nechali rozkrást a zničit, musí stát (tedy my všichni) vynakládat miliardy na tzv. investiční pobídky, aby pak s velkou pompou „hodná“ vláda mohla oznámit, že díky její politice bylo vytvořeno pár set nebo tisíc pracovních míst. To, že miliony pracovních míst byly od r. 89 zrušeny, se politicky korektně neříká. Tyto miliardy by se daleko lépe daly využít k podpoře rozvoje lokálních ekonomik, které jediné jsou schopné zajistit přežití národa. Naše vlády však jdou cestou přesně opačnou, a tou je koncentrace ekonomiky v rukou nadnárodních gigantů, používajících naše občany jako levné otroky. To ale zcela mění vyhlídky na naši budoucnost. A máme vůbec nějakou? Co bude s naší zemí, s naším národem za 10, 20, 30 nebo 100 let? Půjde-li to ta takto dál, pak patrně nic. Každý z nás má ve svých rukou budoucnost svou i nás ostatních, a může začít hned sám u sebe a ve svém okolí. „Neptejte se, co může naše zem udělat pro Vás, ale co můžete udělat Vy pro naši zem.“

 

Mgr. Světlana Dvorská

vedoucí redaktorka PD