Evropa a my: možnosti české společnosti?

09.05.2012 14:10

Evropa a my: možnosti české společnosti?

 

Otázka vztahu České republiky k Evropě, Evropské unii a integraci je v současné době velmi aktuální a nanejvýše důležitá. Tendence k prohlubování integračního procesu je patrná mezi všemi těmi, kteří myšlenku sjednocené, snad federalizované Evropy podporují; jedná se především o sociálně demokratické a křesťansko-demokratické strany. V případě České republiky má postupující integrace jednoznačnou podporu u ČSSD a TOP 09, zatímco ODS zaujímá čím dál tím více stanovisko „eurorealistické“. KSČM Evropskou unii nepodporuje bezvýhradně, nicméně její oficiální postoj zůstává spíše kladný. Jaký postoj by tedy měl český národ v této vskutku závažné věci zaujmout? Měl by se ztotožnit s názorem sociálního demokrata Peheho, že může v globalizovaném světě něco znamenat pouze v případě, že se plně zapojí do integračního procesu? Domnívám se, že ne!

 

Idea sjednocené, federalizované Evropy, k níž prohlubující se integrační proces musí zákonitě vést, trpí přinejmenším jedním nezanedbatelným problémem; Evropa není a nikdy nebyla v situaci, v jaké se nacházel severoamerický prostor v době vzniku Spojených států amerických. Možná si v duchu právě kladete otázku, jak souvisí téměř dvě a půl století stará americká historie s problematikou evropské integrace. Velmi, odpovídám. Mnozí stoupenci federalizace se totiž k americkému vzoru odvolávají. Avšak Evropa je v diametrálně odlišné situaci. Nejsem schopen pochopit, jak někteří mohou přehlížet či bagatelizovat patnáct staletí vývoje jednotlivých evropských národů, které za onen čas nabyly rozmanitosti a osobitosti, a to do takové míry, že je nelze na základě jakéhosi direktivního rozhodnutí během krátkého údobí roztavit v eurounijním „tavicím kotlíku“, jako tomu bylo ve Spojených státech.

 

Vždyť ani padesát let komunistického totalitního systému, jehož jeden pilíř tvořil internacionalismus, nedokázal národní specifika daných, ponejvíce slovanských národů otupit. Nadto se domnívám, že smísit jednotlivé kulturní osobitosti a posléze národy samé v jeden jediný celek, jehož „chuť“ bude natolik rozmanitá a zároveň nepřirozená, že nebude v podstatě žádná, je aktem barbarství. Jsem ale přinejmenším v tomto ohledu mírným optimistou, neboť vymýtit „národní duch“ je věcí, která se v dějinách snad ještě nepodařila. A čím silnější bude „odnárodňovací“ tlak zvenčí, tím více bude sílit odpor národních společenství, z jejichž suverenity už nyní mnoho nezbývá. Takový odpor (ovšem nikoli šovinistický!) bude projevem národní přirozenosti, touhy po zachování vlastní existence.

 

Vždyť národy – alespoň tak soudím já – jsou jen vyšším patrem budovy, jehož základ tvoří rodina, jsou přirozenou jednotkou uspořádání lidské společnosti (odkazuji zde všechny zájemce a oponenty na fakta ohledně vzniku, funkce a znaků národa). A národy se mohou zdravě rozvíjet jen za situace, kdy nepodlehnou iluzi multikulturalismu, kdy budou hrdě soupeřit s národy jinými a snažit se je v co nejvíce ohledech překonat. Nikoli, má představa není obrazem nesmiřitelného, krutého a nevybíravého boje, nýbrž odrazem přirozeného soupeření, prostého přenesení mezilidských vztahů (jejichž základem je kromě vzájemného uznání také soupeření, konkurenční boj) na vyšší úroveň. A jak se může tento duch projevovat a rozvíjet, je-li neustále omezován a utlačován? Jak mohou evropské národy a Evropská unie jako celek konkurovat rodícím se velmocím a sílícím regionům v různých částech světa, které byly doposud slabé? Zdá se mi, že současné debaty o klesající konkurenceschopnosti Evropy přehlížejí právě výše uvedené skutečnosti; že jednou z hlavních příčin úpadku „starého kontinentu“ je existence neefektivního elitářského byrokratického kolosu, jemuž je idea demokracie na míle vzdálena a který parazituje na životní síle jednotlivých národů, jež pomalu vysává.

 

Pokud tedy pan Pehe soudí, že česká společnost bude mít šanci rozvinout svůj pozitivní potenciál pouze v případě, že se zapojí do integračního procesu, vynáší tím ortel smrti nad českým národem. A nebude-li českého národa, nebude více ani české společnosti; ledaže by ji tvořili přistěhovalci například ze severní Afriky…    

 

Ladislav Zemánek